Dneska sedím ve škole a přemýšlím o pyramidách. Jsou tady už 4500 let...já tady budu možná tak ještě 40 a nejspíš po mě nic moc nezůstane. A proč přemýšlím o pyramidách? Protože starý Egypt je inspirující, krásný a tajemný a taky proto, že jsem si na zimní semestr zapsla psychologii kultury, takže mám v popisu práce přemýšlet o těhle věcech. A tak přemýšlím a přemýšlím, až se mi z toho chce kolikrát spát, a tak si místo přednášky odskočím na byt, kouknout na pár dílů HIMYM.

Bydlení na privátě si nemůžu vynachválit. Je to paráda, když ráno vyjdete z domu a za pět minut už sedíte ve škole a když je vám odpoledne zima na nohy, přejdete jenom přes ulici a už máte nové, modré a hlavně teplé papučky. Navíc máme zatím i docela v pohodě partu...například včera jsme si dělali filmový večer (ale toho jsem se neúčastnila, protože jsem byla na pivko s Barčou.) To je další věc, kterou si nemůžu vynachválit. Když se odpoledne nudím, můžu napsat komukoliv, kdo bydlí poblíž (a že většina lidí se nastěhovala do blízkosti náměstí).

Jinak zatím mám za sebou dva dny ve škole a stále mě to ještě baví...i když už jsem nebyla na dvou přednáškách.

Další věc, která je u mě nová je to, že jsem zjistila jednu dost hroznou věc o jednom klukovi a teď mám hrůzu už jenom z toho, když se ke mě přiblíží (a že on by se sbližoval velice rád). Jinak můj geniální plán o konci nedopadl nijak, nebyla příležitost, ale tenhle týden snad...

Tak příště o koncích. Báj...musím na cviko :c)

...a mám vystaráno

se zábavou na další semestr. Mám stažených 6 sérií Sexu ve městě a dvě série How I met your Mother, plus pátá už se pomalu objevuje na netu.

Paráda!

Trpím jako pes

Ano skutečně trpím. Vážně. A výjmečně v tom nemá prsty chlap.

Víte jaká je to hrůza když se celou dobu (celé 3 týdny), co se rekonstruuje vaše kuchyň těšíte až to bude u konce a vy budete mít konečně po sto letech myčku, což ukončí ty věčné hádky ohledně toho, kdo umyje nádobí. A teď? Po třech týdnech máte novou kuchyň a máte taky novou myčku, která je krásná, ale NEFUNGUJE! A tak stojíte vedle myčky, ruce potupně ve dřezu a stále umýváte nádobí ručně.

Dneska dorazila pán z Mory, aby se na to podíval, tak snad ukončí moje trápení :c)

Upload 16:00: Tak pán z Mory je v tahu a já mamce řekla, že jestli nám má jít myčka, že se na nádobí můžu vykašlat a slíbila jsem jí, že jestli to fakt rozjede, zašpiním tolik nádobí, aby nám tu ta myčka nesmrděla celý víkend.

Peníze vs. Přátelé

Je to problém. Velký. Jak se říká, pořádek dělá přátele.

Jsou to dvě strany mince. Vzhledem k tomu, že mám přátele jak mladší, tak starší (o hodně). Mám kamarády s příjmem i bez a proto řeším v tomhle směru otázky hned dvě.

Situace číslo jedna: Já jako ta co má a kamarádka jako ta co zrovna nemá. Nemám ráda půjčování mezi kamarádkama, protože je mi pak trapné jim připomínat, že mi ještě něco dluží. A tak většinou řeším otázku, jestli vůbec půjčit. Nejhorší z variant, která mě nejvíc vytáčí je ta, kdy mám co by člověk bez příjmu, půjčit kamarádce, která příjem má, ale neumí s penězi zacházet. Co na to chcete říct? Jedete na víkend s nějakým rozpočtem a víte, že to máte tak akorát (případně jsou to vaše poslední prachy) a ona vás poprosí, jestli byste jí nepůjčili. Víte, že ona by to pro vás udělala, ale taky víte, že si třeba za týden vydělá tolik, co vy byste si nevydělala na brigádě za celý měsíc. Navíc, že peníze, co měla na víkend utratila za nějakou strašnou blbost.

Další varianta je ta, kdy vy jste ten co nemá a váš kamarád, který má peněz na rozdávání a rád se tím pochlubí, se rozhodne že o víkendu pojedete na akci, kde se bude utrácet...a hodně. Když mu řeknete, že na to prostě nemáte a tudíž nepojedete, přemluví vás s tím, že vás pozve. Ne, že vám půjčí, prostě to za vás zaplatí. Na jednu stranu je mi hloupé takovou nabídku příjmout, protože si pak připadám blbě, na druhou stranu vím, že ta akce bude super a že bych strašně ráda jela. Co s tím? Protože, když příjmete může se vám stát tak jako mě nejednou, že vám bude připomínáno, kolik za vás ten či onen zaplatil bla bla bla...což je krajně nevychované a trapné. Jestli někoho pozvat chci, tak mu to pak přece nevyčítám, ne?

Připadám si trapně i když mě chlap pozve třeba na panáka. A vlastně nechápu holky, co jdou večer někam bez peněz s tím, že se najde někdo, kdo je pozve. Ve mě to vyvolává akorát tak pocit, že se o sebe nedokážu sama postarat.

Zasloužilo by to hlubší analýzu.

Velká změna počasí

se nedostavila. Včera jsem šla spát s tím, že až se dneska probudím, bude venku chladno...chladněj než dneska. Ráno se probudím a zima nikde. Je tam snad ještě větší horko než včera jenom je trochu víc pod mrakem. A kvůli tomuhle jsem já vyšilovala, že nemám podzimní bundu?

Pomalu (ale hodně pomalu) se balím na privát. A pořád (ale opravdu pořád) mám pocit, že něco nemám...asi Kevina. Loni jsem se na koleje stěhovala na třikrát, letos bych to ráda stihla na jednou. Je to náročné, myslet na to co si máte vzít. Na kolejích byli věci jako peřiny a deka a ramínka do skříně a tak. Na bytě máme jenom skříň a stůl. Musím vzít věci do kuchyně, koupelny a pokoje. A musím tam dojet co nejdřív, abych si "chytla" fleka v posteli, protože v levo prostě spát nemůžu a abych propašovala ten parádní stůl z obýváku k nám do pokoje. Samozřejmě tam chci být co nejdřív proto, aby jsme se pak při tom nastěhovávání nepozabíjeli.

Toliko pro dnešní ráno. Báj

Facebook aneb jak ztratit soukromí v pět krocích

Je to divné...Je normální, aby když někam příjdete a chcete lidem něco vyprávět, řeknou vám "jé, ale to já už vím, četl jsem to u tebe na blogu." případně to už viděli na facebooku. Už se ve společnosti bojím otevřít pusu, protože se mi tohle stává čím dál častěji. Je to nepříjemné. Hlavně když mám nějakou opravdu novinku, o které se na blogu třeba jenom lehce zmíním a vynechám ty zásadní detaily, nenechají mě většinou domluvit, protože oni už to přece četli. A pak se diví, že něco neví, něco zásadního většinou.

A pak jsou taky takový srandisti, kterým připadá ZAJÍMAVÉ rozesílat váš blog po kouskách, které jsou vytržené z kontextu, do světa.

Docela mě zamrazilo, když jsem minulý týden potkala jednoho kluka a když jsme se znovu viděli, já mu něco vyprávěla a on na to "jo já vim, projel jsem si tvoje fotky na facebooku". Já chápu, že to je veřejné a ty fotky tam dávám proto, že chci, ale stejně mě vytáčí, že to lidi dělá línějšími. Nenutí je to mluvit spolu, prostě si vás vygooglujou.

V momentě, kdy si člověk udělá blog ztrácí témata k rozhovoru, pokud není zvyklý ptát se a zajímat sám od sebe. Bloguju tři roky a za celé ty roky si můj blog mí přátelé nečetli. Teda já měla za to, že ho nečtou, že je to nezajímá. Jenže ouha...oni ho četli. Petr, Martin, Sjú, Luss, Štěpánek, Daník,...a dál a dál a dál. Někteří si dokonce občas stěžovali, že o nich píšu málo nebo vůbec. Někteří si dokonce vynucovali, abych o nich napsala. A tak jsem začala psát i o nich. Už to nebyla jedna kámoška, byla to Sjú (ne Zuzka) a nebyla to jedna metalistka, byla to Luss (alias Lucy Wagner alias Príma Lucína)...líbilo se jim to. Mě se to líbilo o něco míň, protože jak jsem zjistila, to co píšete se dá lehce překroutit a zneužít.

Zvláštní je, že k psaní povídek (ke kterým mám třeba i nějaký dobrý nápad) se nikdy nedokopu, ale na blog mě psát baví. Třeba každý den.

A na závěr? Ptejte se mě jak se mám, ráda vám to řeknu
(a pak o tom blognu, slibuju).

Calm

Jsem zpátky z nákupů...A jsem spokojená. No, kdo by nebyl, když sežene Nike bundu za 170,-? Je krásná, je černá a je moje. Babička mi zafinancovala šálu a na pizzu jsem se pozvala sama. Sjú si koupila "moje" skvělé modročerné úpletové šaty a "můj" kabátek. Utratila jsem mnohem víc, než jsem původně chtěla, ale i tak z toho mám radost.

A teď už jenom přemýšlím, co udělat s chlapem, co neumí líbat, ale jinak je docela fajn.

upload 19:29 musím se smát. Pustím další sérii Sexu ve městě a voilá...Charlotta řeší, co s chlapem, který neumí líbat :D Samantha to vidí jasně - ROZEJDI SE S NÍM. No jo, jenže Samantha je Samantha, ale co já teď? Navíc, když s ním nechodím, tak se s ním asi těžko rozejdu, že. Tak co? Říct mu to a urazit ho?

Gramla

Mám skvělý nový lak. Basic odstín 14. Parádně drží, neodírá se a nenechává barevné skvrny po odlakování. Něco jako laky od Miss Sporty.

Jenže dneska mám strašně gramlavé ruce, takže mám lak všudemožně jen ne na nehtech. Jsem celá dopatlaná a nemám na to, abych si koupila odlakovač v tužce. To je teď mimo všechny věci na které šetřím.

Až se vrátím, půjdu se projít.

Malý zázrak

Můj telefon je malý zázrak. Má totiž poznámky, ve kterých máte k dispozici 3000! znaků. Tolik znaků mi většinou stačí na povídku, úvahu. Z mého telefonu se tak stává skoro deník. Když mě něco napadne, hned to datluju do telefonu...dá se říct, že si tam teď píšu to, co nemůžu psát sem. Ještě že má tak velkou paměť.

Vybírám si...

Kabátek na zimu. Dneska jedu se Sjú na VS kouknout se, co tam mají. Sice pochybuju, že bych na něco narazila, ale aspoň se projdem po obchodech.

Je tu několik věcí, které by měl tenhle kousek oblečení splňovat:

• musí být přes boky, aby mi netáhlo na záda
• musí mít slušivou kapuci - ta je naprosto nepostradatelná
• musí se hodit k podpatkům, takže ne moc sportovní
• měl by být barevný (vínová, tmavě zelena, modrá, fialová) nebo i černý
• a musí splňovat aspoň tři ze čtyr bodů.
  

Tenhle kabátek je z H&M a líbí se mi. Zajdu se na něj kouknout v Ji (na VS totiž nic takového ani podobného nevedeme).



Pak to bude chtít taky rukavice a šálu nebo šátek. Ale to až časem, až na to bude.

Není mi dobře, a tak co?...a tak ze sebe dělám krásnou. Jednou jsem v cosmu četla radu: ČÍM HŮŘ SE CÍTÍTE, TÍM LÍP SE OBLÉKNĚTE. Sice se člověk třeba potom cítí stejně mizerně, ale není nic horšího, než když vám je hrozně a ještě si hrozně i připadáte (a vypadáte). Navíc mě tohle zkrášlování většinou dostane i do nálady. Není nad to odpočinout si s pleťovou maskou a čerstvým lakem na nehtech (protože pak po váš přece nikdo nemůže čekat žádnou velkou aktivitu, ne?).

Kdo by ale čekal, že k nám dneska vtrhne návštěva už v osm ráno? V době, kdy jsem ještě bez výčitek v pyžamu (= planďáky, které mi padají ke kolenům v těch nejnevhodnějších chvílích a triko ze závodů na jachtecu). A dnes navíc ještě s pleťovou maskou. Kdyby byla aspoň na celém obličeji, jenže dneska mou péči potřeboval jenom nos a brada, takže jsem vypadala docela směšně. Plus to pyžamo k tomu...no, co si budem povídat, já takhle někoho vidět, tak si o něm pomyslím svoje. A ve dveřích návštěva. Trapas!

Co z toho plyne? Že si musím koupit lepší pyžamko (nejlépe nějakou košilku) a nevycházet z pokoje před desátou (a nebo nenamalovaná). Problém...nemůžu si koupit Tu košilku, protože jsem člověk velice, velice zimomřivý, a tak potřebuju teplíčko. A to vám saténová košilka neposkytne. Nejspíš by mi v ní byla zima i v létě. Jenže najít dost pohodlnou, teplou a aspoň trochu přitažlivou alternativu je dost těžké.

Na 10. říjen si nic neplánujte, protože ve Valu je blešák. Jedeme tam se Sjú prodat staré oblečení, abysme měli ve skříních místo pro nové. A taky abysme na to nové měli nějaké prašule. Takže jestli někdo tajně toužíte po něčem, co jste na mě někdo viděli stavte se, udělám vám cenu ;-)

Uvažuju o tom, že můj blog už nebude tak osobní jako do teď...zaměřím se víc na kosmetiku a módu...nehodlám se vynechat úplně, o chlapech mě pořád baví psát, jenže když nemůžu naplno, nechce se mi vůbec. Ale stejně mi to nedá, nezmínit se je divné.

Tak si jdu užívat poslední dny volna a krášlit se.

Česko-slovenský SuperTrapas

Reality show mě většinou moc nebraly...všechny ty BigBrother, Vyvolení, Výměny manželek...První Superstar jsem sledovala s nadšením. To tu přece ještě nebylo! Tuhla jsem hrůzou při vyhlašování, protože palce jsem držela Anetě, ale Šárka byla barbie, takže měla taky šanci. Další roky? Nevim...jediný koho si pamatuju je Bende, ale kdo jsou ti ostatní? Neptejte se mě.

Letos jsem tomu dala šanci. Koukám sice jen tak letmo, protože sledovat kástingy stejně nemá moc cenu, ale koukám. Občas. Po dnešku s tím ale končím. Porota je totiž letos maximálně trapná, arogantní a netaktní. Připadá mi, že porotci letos hrají hru "ztrapni když to dokážeš". Jediný, kdo se chová aspoň trochu profesionálně je Hejma.

Ještě dneska pěchotu a pak už ani ťuk. Vážně.

Ještě dva dny a máme tady oficiální podzim.

Vytáhla jsem oblečení na chladnější počasí, rozbalila nový balzám na rty s medem (protože na zimu jedině ten), nehty nalakovala v barvách podzimu a rozhodla se to s ním skončit. Už to takhle dál nemá cenu a navíc, objevil se tu někdo nový, neokoukaný. Už je to skoro rok a on pořád neví "kam s ním" =D Koukám na Sex ve městě a smrkám, co to jde. Prostě podzim se vším všudy...

Na zbytek roku mám spoustu plánů, jenže nejsou prašule. Na co se netěším je hledání brigády v Ji, ale kéž bych našla. Znamenalo by to:

• peníze na dárky
• žádný Silvestr na suchu
• dovolenou se ségrou v létě
• předvánoční Vídeň s holkama
• občasné pitky v Ji s holkama ze školy
• peníze na kabátek a sexy botky

No prostě brigádu potřebuju jako sůl. Jsem ochotná kvůli ní třeba i zůstat přes víkend, tak doufám, že se něco najde.

A co jinak nového? Nevím, co se to teď děje, ale seznámila jsem se o víkendu s jedním fajn klukem, který se se mnou bavil i přes to, že vedle seděla moje sestřička. Asi ze mě už opadla ta aura rezervovanosti. Teď jenom záleží, jak dopadne víkend a příští týden. Jestli budu mít šanci mu to říct a jestli to pochopí. Teď jsem ještě silná v kramflecích, pevně rozhodnutá a sebejistá, ale co pak? Co až s ním budu sama? Ale to zvládnu. Snad.

Příští úterý nám začíná škola. Těším se. Hodně. Mám spoustu volitelných předmětů: Psychologii kultury, Psychologii osobnosti a History and Basic facts of Czech Republic. Zrušili Etiku, tak jsem ráda, že jsem si to prošla loni a nenechala si ji až na zimní semestr. Snad mi uznají aspoň tři předměty, abych se pak z těch volitelných nescvokla. V pondělí se stěhuju do Ji. Už teď mám plný stůl hrnců, skript, tužek, talířků, příborů,...prostě věcí, co si beru na byt. Na ten jsem mimochodem taky hodně zvědavá. Sám o sobě je super, jenom neznám dvě spolubydlící, tak jsem zvědavá, jak se spolu sžijeme.

Toliko pro dnešek. Mějte se a čtěte blogy o módy...jsou inspirující.

Totaly sick? Zatím ne...

...díky bohu. Ale bolí mě v krku a není mi moc dobře. Zrovna teď. Teď, když je venku tak hezky. Není to fér.

Jinak na kopci dneska bylo fajn. Měli bysme tohle dělat častěj.

Nahoře bez

Tak a je to...po třech letech. Užili sme si spolu hodně. Budete mi chybět.

Tajem

"...tady je věž Daliborka, ve které byl vězněn rytíř Dalibor z Kozojed, který se mi strašně líbí. Ale to je tajemství, to je tajem, to se nesmí nikdo dozvědět. Já jsem si jeho obrázek vystříhla z knížky Staré pověsti české od Aloise Jiráska, ale to se taky nesmí nikdo dozvědět. To bych měla velké nepříjemnosti."
(Představení Hrdý Budžes)

Nesnáším tajemstí. Strašně moc. Cizí tajemství chráním jako oko v hlavě, ale ty vlastní...ty většinou vyklopím kde komu na potkání. Nemám potřebu vytvářet kolem sebe jakýsi oblak tajemna. Stejně moje tajemství nikdy nejsou tak velká a zajímavá. Jsou to prkotiny, se kterýma když se rozhodnete vyložit karty na stůl stejně většinou zjistíte, že už to dávno všichni ví.

Proto si taky píšu blog a nesmolím si deník. U deníku jsem nikdy moc dlouho nevydržela...vlastně jenom u jednoho a to jenom proto, že tehdy ještě byl internet v domácnosti docela rarita. Když už něco píšu, potřebuju taky vědět, že to někdo čte...i když třeba jen malá skupinka lidí. Nikdy jsem si nemusela dávat pozor na to, co píšu...protože většinou to nejsou zas tak zásadní věci...jenže dneska se mi stala taková nemilá věc. Uvažovala jsem jestli s psaním blogu přestat - samozřejmě ne úplně...jenom by mě nikdy nenapadlo, že se psaní může obrátit proti mě a navíc díky někomu, komu bych dřív byla schponá vyklopit i to největší tajemství.

Je mi z toho všeho špatně. Člověk by měl popřemýšlet a zamést si před vlastním prahem, než začne mačkat CTRL + C.

Fantazie

Mám hodně bujnou fantazii. Umím si vymýšlet spoustu věcí. Někdy kvůli ní nespím, protože přemýšlím nad tím, co by se mohlo stát, někdy jí děkuju za to, že je protože bez ní by mi bylo smutno a ouzko. Chtěla bych svou fantazii umět zužitkovat. Psát. Co mě napadne. Jen tak. Jenže v momentě, kdy otevřu oči jsou všechny děje a postavy ztraceny a já mám po příběhu. Po vůních a chuti, po všem.

Se sněním jsem to dotáhla tak daleko, že už nemusím mít ani zavřené oči...přesto když položím prsty na klávesy ztrácím nit. Často se mi stává, že čtu knížku a uprostřed stránky zjistím, že vůbec nevím, o čem to je. Prostě mě něco naťukne a já si začnu snít to svoje.

Je to začarovaný kruh...ale já mám kouzla ráda.

Štěstí přeje připraveným

říká se. Nevěřte tomu!

Pamatujte, že cokoliv si naplánujete, stane se úplně jinak než jste chtěli.

Moje sestra je zastáncem toho, že plánovat se nemá nic. Je schopná jít do kina, i když neví, co se hraje. Já jsem pravý opak. Něco jako první dovolená v Chorvatsku, první dítě, postup v kariéře, etc. Prostě musím mít aspoň trochu jasno, co se bude dít. Před kinem si projdu recenze na film, na který jdu, u knížky čtu anotaci...potřebuju jistotu. Jenže...V momentě, kdy mám třeba naplánovaný večer (kam půjde, kdo tam bude,...) mi polovina lidí řekne, že nedojde a když s tím zbytkem dorazíme na místo zjistíme, že jak na potvoru tam mají uzavřenou společnost.

Ani co se mužů týká, nemůžete si nic naplánovat. V momentě, kdy se celé odpoledne (trochu z nudy a trochu v očekávání příjemného večera) věnujete sobě, děláte si manikúru, pedikúru, trháte obočí - i když to bytostně nesnášíte, protože to bolí - čistíte pleť a děláte všechny ty zbytečnosti, kterých si on nevšimne, ale díky kterým si pak vy připadáte líp. A pak je večer. On někam odchází a ani se neobtěžuje vám sdělit, kdy se třeba vrátí (abyste věděla, jestli má cenu čekat) a vy si jenom říkáte "a ja sprostá som si kvoli tebe oholila nohy...aj tie dalšie veci..." a je vám...hloupě.

Na druhou stranu je fakt, že někdy jsou ty neplánované akce lepší než plánované. Když jede do Mikulova pro toaletní papír a stane se z toho nečekaně ten úplně nejlepší roadtrip co jste kdy zažili....nebo když on po vás zatouží v momentě, kdy si připadáte tak asexuálně, že byste nejradši chodila kanálem.

Co jsem tímhle článkem vlastně chtěla říct? Že se nemáte na nic (ale opravdu nic) těšit, protože se to všechno stejně vždycky nějak pokazí. A že si nemáte holit nohy

To osudné pondělí

chtěla jsem se o něm nějak rozepsat. Přecejenom den to byl vskutku zásadní. Jenže jsem zjistila, že to prostě nedokážu. Nepamatuju si to. Je to pro mě jenom směsice pocitů, vůní a chutí, která nemá žádný děj. Jediné, co dokážu říct stoprocentně je, že jsem ho v tom zápalu kopla dohlavy :-) a že jsem ale opravdu nechtěla a že se těším na pokračování...

Doufám, že mě nenechá dlouho čekat.

PradědaFest 09

Původně jsem chtěla napsat příspěvek, který by rekapituloval posledních pár dnů. Nejde to. Věci, které se staly byly totiž docela zásadní, a tak je nejde do jednoho článku vůbec nacpat.

V pátek jsme jeli s holkama na PradědaFest. Stejně jako loni. Letos jsme tam ale jeli pod stan. Bylo to naprosto skvělé zakončení léta. Obsazení bylo docela slušné. Na pódiu se objevili slovenští Horkýže Slýže, valmezští Eletrick Manni, německá N.O.H.A. a český Tleskač. Samozřejmě spousta dalších, neméně zajímavých kapel. I letošní D´n´B stage byla hodně dobrá. Eletrick Bitches a Katcha si to dávali dobře. Potkali jsme tam i pár známých tváří z loňska (bohužel letos nedorazil ten, co mě štípal do zadku).

Určitě nezapomenu na:

• lucčin výrok: "Dáš si kořalu?"
• promalované sobotní dopoledne
  
• lucčiny vykopnuté hranolky a polovičatý trdelník, na to jak dělala želvu