Kniha mého srdce

Upřímě, žádná taková neexistuje. Je sice jedna, ke které se pravidelně vracím a mám ji už přečtenou snad dvacetkrát, ale prohlašovat ji za knihu mého srdce nehodlám. Důvod je prostý. Každé období mého života mělo své knihy.

Bylo mi dvanáct a začínala jsem nahlížet pod literární pokličku. Pod velením své tehdy velmi sečtělé sestřenky jsem začala číst Lanczovou v domění, že to hodné holky čtou. Jenže sladké příběhy paní Lanczové neuspokojovaly mou touhu po něčem novém. Tyhle příběhy už jsem přece měla načté z bravíčka. Vrhla jsem se tedy na cestopisy. To mi bylo nějakých čtrnáct a z knížek v růžovém obalu se mi dělalo špatně od žaludku. Měla jsem za sebou první velké zklamání v lásce a věřila, že všechny chlapy by měli vykastrovat. Cestopisy jsem ale četla většinou z hor, což bylo zase na popud taťky, který na horách prožil spoustu dobrodružství. Jenže číst si o tom, jak někdo dva měsíce mrzne někde v Himaláji, když je venku - 20°C není nic příjemného, takže jsem časem přesedlala na Bukowského a jemu podobné. Potřebovala jsem změnu a potřebovala jsem ji hned a Zápisky starého prasáka byly od uhlazených románků pro dívky na míle vzdálené. Vyloženě mi dělalo dobře, když jsem na otázku "Co čteš?" mohla odpovědět "ále Bukowského, četls od něj někdy něco?". Jenže ponuré prostředí hospod a dostihů mě bavit taky přestalo (ač se k němu ještě jistě ráda vrátím), a tak jsem hledala a hledala až jsem narazila na Viewegha, kterého jsem nikdy neměla ráda. A přečetla od něj všechno, co se dá splašit ve staré, komunistickými díly zapráskané, knihovně. Od Viewegha nebylo daleko k Pawlowské a od ní zase k Nesvadbové a Obermannové....a už to bylo. Tak teď čtu tu Monyovou a romány pro ženy a jsem spokojená.

Jedna knížka ale nikdy nezklame a to On je fakt boží! od Louise Rennisonové, kterou čtu jenom když jsem nemocná. Knížka pro patnáctileté, která mě vždycky dokáže rozesmát.

Jsem pozorovatel. Voayer vztahů. Všichni kolem mě jsou zadaní. Vlastně skoro všichni, což mi docela vyhovuje. Můžu se utvrzovat v tom, že mě teda žádný vztah nechybí, a že chlapi jsou opravdu děsní.

Začínám přemýšlet o tom, jestli vůbec po nějakém pořád toužím nebo už je to jenom setrvačnost a nátlak těch spokojených dvojic kolem. Najednu stranu vím, že bych dokázala být milující a věrnou přítelkyní, ale když vidím, co dělají muži mých věrných a milujících kamarádek...no asi bych si to měl ještě pořádně promyslet. Na druhou stranu mi vztah připadá jakýmsi způsobem omezující. Jsem sobec pokud se jedná o můj čas.

Seberte hrajícímu si dítěti tu hračku, se kterou si právě nehraje a uvidíte, co se stane. Začne vám ručičkama šermovat před obličejem a bude tu hračku bezpodmínečně chtít a když ji nedáte, začne řvát.

Jak říká jeden citát: Nejvíce milujeme toho, kdo nás odmítá.

Já nemiluju. Nechci s ním po večerech sedávat u řeky a čekat na západ slunce, držet se za ruce a šeptat si, čemu rozumějí jenom zamilovaní. Chci jen, aby mi dal to, co celou dobu slibuje.

Problém je, že po něm až chorobně toužím jenom v okamžiku, kdy je dál než sto kilometrů. Sedí-li vedle mě, nic to se mnou nedělá.

Od rána koukám na filmy, abych na to nemyslela. Nepomáhá to.

Vzpomínka na ráno

Byla jsem na procházce. Ještě než se venku nebude dát vydržet. Napadlo mě, že se půjdu kouknout jestli už je kukuřice tak akorát a při té příležitosti nakrmím ovce, co se pasou u cesty. Ležely ve stínu a koukaly na mě jako na někoho, kdo v padesáti stupňovém vedru přiběhne k bazénu a začne koupající se přemlouvat, aby si šli zahrát basket támhle na to betonové hřiště. Nepomohlo ani to, že jsem nad hlavou mávala tou nejsladší kukuřicí, kterou jsem našla. Po chvilce jsem se vzdala a namířila si to k chalupám, které dřepí pod lesem naproti našemu.

Staré domky mě vítali stínem. Nenápadně jsem obhlédla na kolik jablečných buchet budou stačit jablka ze sousedovic zahrady, a pak jsem si vzpoměla na TO ráno. Nepovažuju se za sentimentálního romantika. Večeře při svíčkách, prsteny v šampaňském...nic z toho mi romantické nepřipadá. Tahle vzpomínka však hrábla do strun a zabrnkala na tu mou romantickou. Bylo to nějak takhle....

Tu noc u nás spalo pár lidí. Asi se něco slavilo, možná přijeli jen tak. Mě to z postele vytáhlo už v pět ráno, ale na to, abych vylezla ven jsem čekala až do šesti. Všichni spali jako zabití, nikde žádný pohyb. Venku svítilo ranní slunce. To, co hřeje, ale nespálí. Ještě v pyžamu jsem vyšla ven a chvilku zůstala stát na vyhřátém chodníku. Mokrou trávou a bosky jsem se vydala k třešni, která stojí kousek od stavení, o kterém jsem mluvila před chvilkou. Byla celá obsypaná krásně šťavnatými plody. Vyšplhala jsem na první větev a usadila se v koruně. Snídaně to byla lehce nezvyklá, za to nezapomenutelná. Z té výšky byl nádherný výhled na probouzející se louku. Když mě to přestalo bavit a třešní jsem byla už přejezená, vrátila jsem se domů, kde už to sem tam žilo. Na tohle ráno nikdy nezapomenu.

Trabajo en una agencia de viajes

To možná časem budu. Ale ještě se musím španělsky naučit pár vět na víc. Dneska jsem vyštrachala zaprášenou učebnici španělštiny pro samouky, kterou jsem si koupila, když se naše paní lektorka rozhodla, že není důležité umět vyčasovat sloveso trabajar, ale poreferovat nám o tom, jak jejich malá Kamilka už pase koníky. Pak se chudák hrozně divila, že jsme tam chodili akorát dva.

Vzhledem k tomu, že v zimním semestru budu mít povinné jazyky tři, chci si udělat trochu fóra. Chci vědět, jak se představit a co je za den, kolik je hodin a jaké že to mám vlasy. Španělština je krásný jazyk, kterým mluví hodně lidí. Sehnat nějaký seriál ve španělštině je poměrně jednoduché, stačí si vypnout češtinu u telenovely. Hudba taky není problém. Skáčkových kapel je ve Španělsku jako much.

Teď už jenom zbývá rozhodnout se, který jazyk si zvolím jako třetí. Na výběr máme francouštinu, ruštinu, italštinu, němčinu a ještě něco myslím. Já se rozhoduju mezi italštinou a ruštinou. Italštinu bych brala, protože je stejně zpěvná jako španělština, ruštinu naopak proto, že se zase vrací a bude to perspektivní jazyk. Navíc je to jazyk slovanský, takže by tomu měl člověk aspoň trochu rozumět. Jsem na vážkách.

Jdu se zahrabat s učebnicí někam do stínu. Dám si sangríu, seňor caramero!

Hasta la vista, baby :c)

Čtu Monyovou, a?

Lenčina Kafárnička mě opět inspirovala. Donutila mě zamyslet se, proč čtu a proč čtení neustále někomu vnucuju. Vím, že lidi kolem sebe znervózňuju tím, že se co týden objevím s jinou knížkou (a ty rozečtené skutečně dočítám), což v nich budí pocit, že nečtou a jsou tedy nekulturní.

Vím, že ne každý si rád sedne ven s knížkou a nechá se unést příběhem. Já ale bez knížek nemůžu být. A když mám už všechno přečtené a dostanu literární absťák, jsem schopná číst i etikety na Domestosu. Nedokážu si sebe představit bez knížky.

Uvažuju, jestli lidé, kteří čtení tak propadnou nemají nudné životy. Tak hubené nudou, že je musí dokrmovat cizími příběhy. Nejspíš ne. Co nás ale vede k tomu, že knihu vůbec potěžkáme v ruce? Touha po dobrodružství? Proč teda nevyrazit někam do přírody a nějaké to dobrodružství si prožít na vlastní kůži? Asi je to pohodlnost.

Jednu věc ale opravdu nesnáším. Když řeknu, že se ráda začtu do některé z knížek od Viewegha/Pawlowské/Obermannové, vidím jenom pozdvyžené obočí a v očích otázku, co jsem četla od Čechova/Jiráska/Němcové. Proč bych měla číst klasiky? Co bych z nich měla? U knížky si chci odpočinout a ne přemýšlet cože to ten pan Hemingway chtěl jako naznačit.

Vám ostatním čtenářům proto radím, nevnucujte "svoje" autory ani čtení lidem, kteří v tomhle mají jasno. Má to jednu velkou výhodu. Kromě toho, že si neuděláte nepřátele (protože koho by bavilo neustále poslouchat o tom, jak nečte a jak je to špatně), bude vaše oblíbená knížka v knihovně vždycky k dispozici :c)

Čtení zdar a fotbalu zvláště!

I did it !

"Víš mám totiž sen!"
"Co? Jakej sen?"
"Mít sen!"

A hned se mi líp všechno plánuje! Udělala jsem totiž příjmačky. A jsem šťastná jako blecha. Takže teď už je možnost, že se dostanu až k bakalářce mnohem vyšší než předevčírem. Můžu začít plánovat svůj další semestr na výšce. Bydlení na privátu místo zaplivaných kolejí, tři jazyky místo jednoho, venčení psů z útulku, protože vlastního si teď pořídit nemůžu a taky snad brigáda. Vážně se začínám těšit!

Jdu si doužít ten zbytek volna :c)

...

Ruce na klávesnici a už pět minut přemýšlím, co že jsem to vlastně chtěla psát.

Věci u mě doma

V momentě, kdy si myslím, že jsem silná a vyrovnaná a spokojená se vždycky stane něco, co mě píchne u srdce a dokáže mi to, že ne všechno je tak jak si myslím. Stačí jedna blbá smska, která mi dokáže, že lidi, kteří se jako přátelé tváří, ještě nutně nemusí přáteli být. A já přátele ke svému spokojenému bytí potřebuju. Hrozné je, když zjišťujete, že oni nepotřebují vás.

V souvislosti s tímhle, vzpoměla jsem si na jeden díl How I Met Your Mother, kdy Robin tvrdí Tedovi, že když přijde do jeho bytu, nevidí jen bytové doplňky, vidí tam ženy, od kterých ty věci dostal.

A to mě uklidnilo. Protože, kdyby se všechny věci, které jsem od někoho dostala, proměnili v lidi, kteří mě jimi obdarovali, byl by můj pokoj přeplnění k prasknutí. Když totiž vejdu do svého pokoje, vidím tady Ferdu, které jsem dostala od Vítka, vidím sto padesát zapalovačů, které mám od Martina, knížky, které mi dal Petr, koláž, která má připomínat mě a kterou mi udělala Skora....a nejenom to. Je tu kytka, kterou jsme tuším s Luss nebo Sjú dostali na Pavlovských hodech, což byla skvělá akce. Mám vystavené postavičky z Kinder-vajíčka, ač jsou mi sami proti srsti, tyhle si vystavuju, aby mi připoměli ten večer před Silvestrem. Ze zdi na mě kouká spousta fotek.

Asi to byla zase jenom taková chvilková slabost.
Jen tak, abych si uvědomila, co mám a kdo za mnou stojí.

Problém č. 4 - Ženy se kvůli mužům vzdávají své moci

podtitulek: OD PUŤKY K SEMETRICE aneb Jak ženy chodí kolem mužů po špičkách a pak se proti nim bouří

To je téměř můj případ. Až na to, že vzhledem ke své vztahové nezkušenosti jsem zatím s nikým opravdu vážně nechodila (Protože do chození se přece nepočítají situace typu: Já si myslím, že spolu chodíme a navenek to tak i vypadá, ale on mě v ten nejnevhodnější okamžik vyvede z omylu). Nevztahuje se to na mě celé. Ale náznaky by tam byly.

Problém č. 4 spočívá v tom, že se žena v jednom vztahu chová jako puťka, jenže příteli se to nelíbí a rozejde se s ní. V další vztahu se začne chovat jako puťka, což se příteli líbí, ale jí dojde, že přesně na tomhle ztroskotal ten předchozí vztah, a proto se začne z ničeho nic chovat jako semetrika.

V mém případě to znamená, že v momentě, kdy se chovám jako milující osoba, to nikdo nepostřehne (většinou ani On), zjistím, že tudy cesta nevede, a tak se začnu chovat jako mrcha a toho už si pak většinou všimnou všichni. Nikdo se mě neptá, kde jsem dělala chybu, když jsem rok visela na každém jeho slovu, ale neudělala jsem naprosto nic, protože měl přítelkyni a já nechtěla ničit něčí vztah (což bych neudělala ani teď, protože ač se chovám jako mrcha, k fungujícím vztahům mám jakousi úctu). Jenže v momentě, kdy už jsem měla nakročeno ke statusu mrchy a jim se vztah začal rozpadat, já se chopila příležitosti a v ten moment se začali zajímat, proč to dělám? Byla to přece moje kamarádka (a dá se říct, že pořád je), tak proč jsem jí to neřekla? A proč bych měla? Ona byla ten, kdo o ten vztah nestál.

To je ale minulost. Dávná naštěstí. Pořád ale přetvávají období, kdy jsem za hodnou a kdy za mrchu. Ač možná na první pohled není patrné, ve kterém se právě teď nacházím, já v tom mám jasno.

Tak zkuste hádat!

Máme doma poklad

Poklad nevyčíslitelné hodnoty. Tak jo stojí 180 korun. Je to kniha. Je to kniha, kterou dostala mamka kdysi dostala od Dáši. A proč že to je takový poklad? Autorkou je uznávaná psycholožka Barbara de Angelis, která se zabývá mezilidskými vztahy, přesněji vztahy ženami a muži.

Paní Barbara napsala o vztazích spoustu knih, které se později staly bestsellery. Jenom tak jsem to proletěla a je tam opravdu hodně zajímavých věcí. Úplně mě to rozhodilo. Hlavně proto, že v některých modelových situacích jsem se docela poznávala. Navíc každá situace je podrobně vysvětlena.

Například tajemství o mužích a sexu:

• Muži se často projevují eroticky, když nejsou schopní vyjádřit se prostřednictvím citu (to jako, že se s vámi radši vyspí, než aby řekl miluju tě)
• Když odmítáte fyzickou lásku, cítí se muži zavržení i citově (to jako, že když se s ním nevyspíte, tak ho nemilujete)
• Tajemství "erekční iluze" (tj. že mu stojí třeba jenom proto, že dlouho seděl v těsných džínách)
• Partner vás bude vroucněji milovat, když s ním budete častěji souložit (ne milovat se s ním, ale prostě jenom souložit. když na to vlítnete bez předehry a zbytečných řečí)
• Muži mají rádi orální sex (to není tajemství :c)
• Proč muži při milování neradi mluví (protože když něco prožívají pracuje pravá hemisféra a když má mluvit pracuje levá...to že nemluví je způsobeno přestřelkou mezi nima)
• Muže vzrušují zrakové vjemy (z toho plyne, nechoďte neupravená)

Samozřejmě pro plné pochopení je také velmi důležitá praxe, že ano, takže já jdu praktikovat :c)

Fotbálek, pivečko a všude kolem chlapíci v podkolenkách

Je to asi tak dva týdny, co jsem spolu se svým dvojčetem Skorou zavítala na fotbalový turnaj v Huslenkách a voiláá, tohle z toho vzniklo.

Já toho člověka s nápadně velkým objektivem viděla a stihla říct jenom:


"jé ségra koukej, budem v novinách"

Včera mi lukáš poslal tuhle fotku. Docela mazec. A titulek? Atraktivní podívanou neskýtaly pouze fotbalové bitvy, ale i pohled na některé fanynky. Jo jo, vypadáme tam obě jako stělesněná atraktivita :c)

Každopádně den to nebyl ztracený. HSK skončilo druhé, takže klobouk dolů a vlastně získali i cenu za první místo, protože valmezákům se ten sud nechtěl táhnout vlakem. Módní Ikona Hani opět nezklamala. Účes i slovník měla dokonale zvolený podle situace. Jenom škoda, že se pak tak pokazilo počasí.

Umíte francouzsky?

Mluvit sice ne, ale líbat jako ďábel. (Utopenec na útěku)

Já teď koukám na svoje zápisky z angličtiny a snažím se vzpomenout, jak který čas se používá a kdy se dává HAVE TO a kdy MUST. Za týden dělám příjmačky. Angličtina a všeobecný rozhled. Vtipné je, že angličtinu ovládám tak nějak ucházejícně. Domluvit se domluvím, ale s gramatikou na mě moc nechoďte. Bohužel při příjmacích zkouškách na VŠPJ o mluvení vůbec nepůjde. Je to samá gramatika. Takže dnes na to koukám jak kdybych to všechno viděla poprvé a jenom tiše doufám, že to letos zvládnu líp než loni (bylo to o bodík).

Navíc by mě docela zajímalo, kdo určuje, co patří do všeobecného rozhledu. Umím třeba přepočítat kalorie na kilojouly, ale nevím, co napsal Bach. A ještě ke všemu je tolik relativně správných odpovědí. Příklad otázka: Která řeka je nejdelší? Odpověď je nasnadě: Nil přece. Jenže podívejte se do encyklopedií a uvidíte, že tak jasné to s tím Nilem taky není. Když totiž vezmete Amazonku od jejího pramene, který vědci teprve relativně nedávno objevili, je delší než Nil a to o hodně. Věřím, že pro lidi, kteří nemají tuhle informaci, budou příjmačky hračka, ale co mám dělat já, zbytečně moc vzdělaný chudák? Jak to potom chcete řešit? Nebo taky vím, kolik má Angelina Jolie dětí, kolik vlastních a kolik "půjčených", ale to nikoho nezajímá, oni chtějí vědět kdo žil ve stejné době jako Karel IV.. Furt tam budou cpát nějaké záludné věci z dějin a zeměpisu, místo aby se zeptali, co se děje právě teď, co je aktuální. Kdyby tam byla aspoň jedna otázka typu: Napište čtyři významné události, které se staly za poslední měsíc...viděli by, kdo má přehled okamžitě.

Nebudu to pitvat a jdu se radši učit.

Přejte mi štěstí!

Pánové, já se vás nebojím

A projevuje se to takto: O víkendu mi jeden z mých kamarádů řekl, že mě "vošuká". A já? Já se ani trochu nezačervenala, ani jsem nekoktala věci jako "ale no tak, to se přece nesluší". Odpověděla jsem mu "že teda jo a kdy, že ho mám jako čekat". Na to on začal koktak a snažil se z toho vycouvat, jakože to byl přece jenom vtip.

Tyhlety silácké projevy mužství už mě nepřekvapují. Mnohem častěji od mužů slyším, že by mě chtěli "vojet" a že by mi rádi naplácali, ale žádný mi zatím neřekl, že mě má rád, nedej bože, že mě miluje. Je to zvláštní. Vůbec nevím, čím to, že na muže působím tak, že si tohle ke mě můžou dovolit. Nemyslím, že bych vypadala jako nějaká běhna. Neoblékám se tak, nechovám se tak. Postelí jsem prošla pouze jednomu chlapíkovi. Kde je ten problém, netuším.

Ale abych se vrátila ke své nebojácnosti. Od té doby, co jsem postřehla, že něco jako MUŽ existuje, jsem tušila, že s nimi budou problémy (to bylo někdy tak v sedmé třídě, ve stejné období, kdy si kluci všimli, že holky mají prsa). Mám spoustu kamarádů, kteří mě mají rádi, jenže mě berou jako parťáka. Často se tak dostávám do debat o tom jestli "ta blondýna má hezčí prsa než ta bruneta nebo sou tak nastejno". Ráda jim svůj názor sdělím a možná právě proto mají pocit, že přede mnou to můžou řešit. Když žijete v takové mužské smečce pátým rokem pochopíte sami, že mužů není třeba se bát. To soužití má dokonce několik výhod. Svou smečku oslovuji ze zásady zdrobnělinami, protože když jsou malí, jsou přece tak roztomilí. Když se vám něco rozbije nebo nemůžete otevřít okurky, jsou tady a ochotně vám pomůžou, protože vy je pak máte za hrdiny (a o to jim přece jde).

Prostě jsem časem dospěla do stádia, kdy už vím, že jsou to oni, kdo většinou sklopí uši a pak tvrtí, že to "byl přece jenom žert, ne".

Pořád se ale bojím chlapů úchylných a nesamostatných a ze všeho nejvíc se teď bojím toho muže co přijde a řekne mi, že mě miluje, protože pak bude veškeré moje siláctví a nebojácnost v háji. Před někým takovým se totiž budu hrozně stydět zase já.

S muži a časopisy je to složité

Relativně.

Všichni mi tvrdí, že "když po chlapovi něco chceš, tak mu to řekni rovnou". OK, ale to mu mám vpálit bez té omáčky kolem "vyspi se se mnou!"? Minimálně je to divné. Ač v hlavě si tuhle situaci přehrávám neustále, v reálu to není tak jednoduché. Nemůžete mu to říct v restauraci a ani v divadle to není úplně ideální. Knihovna? Čajovna? Nepřipadá v úvahu. Možná tak na festivalu, ale jak často tam spolu jezdíme?

V časopisech, jako je třeba Cosmopolitan, se píše spoustu článků o tom, jak ho sbalit a taky tu najdem hodně informací (leckdy zajímavých informací) o tom, co s ním pak dělat v posteli. Jak ho do té postele ale dostat, o tom už se píše málokde. A to je nefér vůči nám, co se ještě nedokážeme chovat jako "holka pro všechny".

Některé dámy se vyloženě chlubí tím, že takové časopisy nečtou, že jsou stupidní a dokonce i mnoho mužů se mi - nepřímo ale - vysmívá, že něčemu tak přiblblému věnuju měsíčně až dvě stovky. Ano pánové, věnuju. Kde jinde bych načerpala informace o španělském sexu, který vy prý tak milujete?

V některém z posledních čísel Cosmopolitanu byla zmínka o pánské antikoncepci. Nemyslím tím ovšem kondomy, myslím tabletky ne nepodobné těm, které užíváme my. Článek byl ve zkratce o tom, že:

Vědci vynalezli podobnout metodu antikoncepce, jaká zatím fungovala jen u žen, i pro muže. Prostě vymysleli tabletky, které by nějakým - mě nejasným - způsobem měli oklamat ty jejich plavce. Problém je ovšem v tom, že pánové o takovou vymoženost neprojevují vůbec žádný zájem. Z ankety, která byla pod článkem vyplynulo, že pouze 5% mužů by bylo ochotno tyto pilulky užívat, zatímco zbylých 95% je naprosto odmítlo.

Docela mě to zaujalo, a tak jsem si udělala průzkum vlastní, mezi svými kamarády. A musím říct, že mě zklamali všichni až na jednoho, který naši debatu uzavřel s tím, že by si o tom musel zjistit víc a pak že mi dá vědět. Jinak všichni ostatní byli naprosto proti. Nás nechají abychom do sebe hormony cpaly třeba horem spodem, ale jim ať s tímhle dáme pokoj? Kdyby ste pánové byli zodpovědní aspoň do té míry, že byste si sami dokázali kupovat kondomy, jenže vám je to povětšinou trapné, a tak se radši vyřvete na nás, "proč sakra ty prášky nebereme?!".

A pak, když už jsem teda po čase pochopila, že zodpovědná jsem za svoje tělo/zdraví/těhotenství sama a antikoncepci jsem začala brát, tak po mě přestal toužit. A výsledek? Co čtvrt roku dávám šest stovek za něco, co vlastně ani nepotřebuju. A pak se mi smějte, že vyhazuju prachy za časopisy.

Jak říkám, je to všechno složité.
Jak s muži, tak s časopisy.