Byla jsem na procházce. Ještě než se venku nebude dát vydržet. Napadlo mě, že se půjdu kouknout jestli už je kukuřice tak akorát a při té příležitosti nakrmím ovce, co se pasou u cesty. Ležely ve stínu a koukaly na mě jako na někoho, kdo v padesáti stupňovém vedru přiběhne k bazénu a začne koupající se přemlouvat, aby si šli zahrát basket támhle na to betonové hřiště. Nepomohlo ani to, že jsem nad hlavou mávala tou nejsladší kukuřicí, kterou jsem našla. Po chvilce jsem se vzdala a namířila si to k chalupám, které dřepí pod lesem naproti našemu.
Staré domky mě vítali stínem. Nenápadně jsem obhlédla na kolik jablečných buchet budou stačit jablka ze sousedovic zahrady, a pak jsem si vzpoměla na TO ráno. Nepovažuju se za sentimentálního romantika. Večeře při svíčkách, prsteny v šampaňském...nic z toho mi romantické nepřipadá. Tahle vzpomínka však hrábla do strun a zabrnkala na tu mou romantickou. Bylo to nějak takhle....
Tu noc u nás spalo pár lidí. Asi se něco slavilo, možná přijeli jen tak. Mě to z postele vytáhlo už v pět ráno, ale na to, abych vylezla ven jsem čekala až do šesti. Všichni spali jako zabití, nikde žádný pohyb. Venku svítilo ranní slunce. To, co hřeje, ale nespálí. Ještě v pyžamu jsem vyšla ven a chvilku zůstala stát na vyhřátém chodníku. Mokrou trávou a bosky jsem se vydala k třešni, která stojí kousek od stavení, o kterém jsem mluvila před chvilkou. Byla celá obsypaná krásně šťavnatými plody. Vyšplhala jsem na první větev a usadila se v koruně. Snídaně to byla lehce nezvyklá, za to nezapomenutelná. Z té výšky byl nádherný výhled na probouzející se louku. Když mě to přestalo bavit a třešní jsem byla už přejezená, vrátila jsem se domů, kde už to sem tam žilo. Na tohle ráno nikdy nezapomenu.
Žádné komentáře:
Okomentovat