A projevuje se to takto: O víkendu mi jeden z mých kamarádů řekl, že mě "vošuká". A já? Já se ani trochu nezačervenala, ani jsem nekoktala věci jako "ale no tak, to se přece nesluší". Odpověděla jsem mu "že teda jo a kdy, že ho mám jako čekat". Na to on začal koktak a snažil se z toho vycouvat, jakože to byl přece jenom vtip.
Tyhlety silácké projevy mužství už mě nepřekvapují. Mnohem častěji od mužů slyším, že by mě chtěli "vojet" a že by mi rádi naplácali, ale žádný mi zatím neřekl, že mě má rád, nedej bože, že mě miluje. Je to zvláštní. Vůbec nevím, čím to, že na muže působím tak, že si tohle ke mě můžou dovolit. Nemyslím, že bych vypadala jako nějaká běhna. Neoblékám se tak, nechovám se tak. Postelí jsem prošla pouze jednomu chlapíkovi. Kde je ten problém, netuším.
Ale abych se vrátila ke své nebojácnosti. Od té doby, co jsem postřehla, že něco jako MUŽ existuje, jsem tušila, že s nimi budou problémy (to bylo někdy tak v sedmé třídě, ve stejné období, kdy si kluci všimli, že holky mají prsa). Mám spoustu kamarádů, kteří mě mají rádi, jenže mě berou jako parťáka. Často se tak dostávám do debat o tom jestli "ta blondýna má hezčí prsa než ta bruneta nebo sou tak nastejno". Ráda jim svůj názor sdělím a možná právě proto mají pocit, že přede mnou to můžou řešit. Když žijete v takové mužské smečce pátým rokem pochopíte sami, že mužů není třeba se bát. To soužití má dokonce několik výhod. Svou smečku oslovuji ze zásady zdrobnělinami, protože když jsou malí, jsou přece tak roztomilí. Když se vám něco rozbije nebo nemůžete otevřít okurky, jsou tady a ochotně vám pomůžou, protože vy je pak máte za hrdiny (a o to jim přece jde).
Prostě jsem časem dospěla do stádia, kdy už vím, že jsou to oni, kdo většinou sklopí uši a pak tvrtí, že to "byl přece jenom žert, ne".
Pořád se ale bojím chlapů úchylných a nesamostatných a ze všeho nejvíc se teď bojím toho muže co přijde a řekne mi, že mě miluje, protože pak bude veškeré moje siláctví a nebojácnost v háji. Před někým takovým se totiž budu hrozně stydět zase já.
Tyhlety silácké projevy mužství už mě nepřekvapují. Mnohem častěji od mužů slyším, že by mě chtěli "vojet" a že by mi rádi naplácali, ale žádný mi zatím neřekl, že mě má rád, nedej bože, že mě miluje. Je to zvláštní. Vůbec nevím, čím to, že na muže působím tak, že si tohle ke mě můžou dovolit. Nemyslím, že bych vypadala jako nějaká běhna. Neoblékám se tak, nechovám se tak. Postelí jsem prošla pouze jednomu chlapíkovi. Kde je ten problém, netuším.
Ale abych se vrátila ke své nebojácnosti. Od té doby, co jsem postřehla, že něco jako MUŽ existuje, jsem tušila, že s nimi budou problémy (to bylo někdy tak v sedmé třídě, ve stejné období, kdy si kluci všimli, že holky mají prsa). Mám spoustu kamarádů, kteří mě mají rádi, jenže mě berou jako parťáka. Často se tak dostávám do debat o tom jestli "ta blondýna má hezčí prsa než ta bruneta nebo sou tak nastejno". Ráda jim svůj názor sdělím a možná právě proto mají pocit, že přede mnou to můžou řešit. Když žijete v takové mužské smečce pátým rokem pochopíte sami, že mužů není třeba se bát. To soužití má dokonce několik výhod. Svou smečku oslovuji ze zásady zdrobnělinami, protože když jsou malí, jsou přece tak roztomilí. Když se vám něco rozbije nebo nemůžete otevřít okurky, jsou tady a ochotně vám pomůžou, protože vy je pak máte za hrdiny (a o to jim přece jde).
Prostě jsem časem dospěla do stádia, kdy už vím, že jsou to oni, kdo většinou sklopí uši a pak tvrtí, že to "byl přece jenom žert, ne".
Pořád se ale bojím chlapů úchylných a nesamostatných a ze všeho nejvíc se teď bojím toho muže co přijde a řekne mi, že mě miluje, protože pak bude veškeré moje siláctví a nebojácnost v háji. Před někým takovým se totiž budu hrozně stydět zase já.
Žádné komentáře:
Okomentovat