Upřímě, žádná taková neexistuje. Je sice jedna, ke které se pravidelně vracím a mám ji už přečtenou snad dvacetkrát, ale prohlašovat ji za knihu mého srdce nehodlám. Důvod je prostý. Každé období mého života mělo své knihy.
Bylo mi dvanáct a začínala jsem nahlížet pod literární pokličku. Pod velením své tehdy velmi sečtělé sestřenky jsem začala číst Lanczovou v domění, že to hodné holky čtou. Jenže sladké příběhy paní Lanczové neuspokojovaly mou touhu po něčem novém. Tyhle příběhy už jsem přece měla načté z bravíčka. Vrhla jsem se tedy na cestopisy. To mi bylo nějakých čtrnáct a z knížek v růžovém obalu se mi dělalo špatně od žaludku. Měla jsem za sebou první velké zklamání v lásce a věřila, že všechny chlapy by měli vykastrovat. Cestopisy jsem ale četla většinou z hor, což bylo zase na popud taťky, který na horách prožil spoustu dobrodružství. Jenže číst si o tom, jak někdo dva měsíce mrzne někde v Himaláji, když je venku - 20°C není nic příjemného, takže jsem časem přesedlala na Bukowského a jemu podobné. Potřebovala jsem změnu a potřebovala jsem ji hned a Zápisky starého prasáka byly od uhlazených románků pro dívky na míle vzdálené. Vyloženě mi dělalo dobře, když jsem na otázku "Co čteš?" mohla odpovědět "ále Bukowského, četls od něj někdy něco?". Jenže ponuré prostředí hospod a dostihů mě bavit taky přestalo (ač se k němu ještě jistě ráda vrátím), a tak jsem hledala a hledala až jsem narazila na Viewegha, kterého jsem nikdy neměla ráda. A přečetla od něj všechno, co se dá splašit ve staré, komunistickými díly zapráskané, knihovně. Od Viewegha nebylo daleko k Pawlowské a od ní zase k Nesvadbové a Obermannové....a už to bylo. Tak teď čtu tu Monyovou a romány pro ženy a jsem spokojená.
Jedna knížka ale nikdy nezklame a to On je fakt boží! od Louise Rennisonové, kterou čtu jenom když jsem nemocná. Knížka pro patnáctileté, která mě vždycky dokáže rozesmát.
Žádné komentáře:
Okomentovat