Lenčina Kafárnička mě opět inspirovala. Donutila mě zamyslet se, proč čtu a proč čtení neustále někomu vnucuju. Vím, že lidi kolem sebe znervózňuju tím, že se co týden objevím s jinou knížkou (a ty rozečtené skutečně dočítám), což v nich budí pocit, že nečtou a jsou tedy nekulturní.
Vím, že ne každý si rád sedne ven s knížkou a nechá se unést příběhem. Já ale bez knížek nemůžu být. A když mám už všechno přečtené a dostanu literární absťák, jsem schopná číst i etikety na Domestosu. Nedokážu si sebe představit bez knížky.
Uvažuju, jestli lidé, kteří čtení tak propadnou nemají nudné životy. Tak hubené nudou, že je musí dokrmovat cizími příběhy. Nejspíš ne. Co nás ale vede k tomu, že knihu vůbec potěžkáme v ruce? Touha po dobrodružství? Proč teda nevyrazit někam do přírody a nějaké to dobrodružství si prožít na vlastní kůži? Asi je to pohodlnost.
Jednu věc ale opravdu nesnáším. Když řeknu, že se ráda začtu do některé z knížek od Viewegha/Pawlowské/Obermannové, vidím jenom pozdvyžené obočí a v očích otázku, co jsem četla od Čechova/Jiráska/Němcové. Proč bych měla číst klasiky? Co bych z nich měla? U knížky si chci odpočinout a ne přemýšlet cože to ten pan Hemingway chtěl jako naznačit.
Vám ostatním čtenářům proto radím, nevnucujte "svoje" autory ani čtení lidem, kteří v tomhle mají jasno. Má to jednu velkou výhodu. Kromě toho, že si neuděláte nepřátele (protože koho by bavilo neustále poslouchat o tom, jak nečte a jak je to špatně), bude vaše oblíbená knížka v knihovně vždycky k dispozici :c)
Čtení zdar a fotbalu zvláště!
Žádné komentáře:
Okomentovat