"...tady je věž Daliborka, ve které byl vězněn rytíř Dalibor z Kozojed, který se mi strašně líbí. Ale to je tajemství, to je tajem, to se nesmí nikdo dozvědět. Já jsem si jeho obrázek vystříhla z knížky Staré pověsti české od Aloise Jiráska, ale to se taky nesmí nikdo dozvědět. To bych měla velké nepříjemnosti."
(Představení Hrdý Budžes)
Nesnáším tajemstí. Strašně moc. Cizí tajemství chráním jako oko v hlavě, ale ty vlastní...ty většinou vyklopím kde komu na potkání. Nemám potřebu vytvářet kolem sebe jakýsi oblak tajemna. Stejně moje tajemství nikdy nejsou tak velká a zajímavá. Jsou to prkotiny, se kterýma když se rozhodnete vyložit karty na stůl stejně většinou zjistíte, že už to dávno všichni ví.
Proto si taky píšu blog a nesmolím si deník. U deníku jsem nikdy moc dlouho nevydržela...vlastně jenom u jednoho a to jenom proto, že tehdy ještě byl internet v domácnosti docela rarita. Když už něco píšu, potřebuju taky vědět, že to někdo čte...i když třeba jen malá skupinka lidí. Nikdy jsem si nemusela dávat pozor na to, co píšu...protože většinou to nejsou zas tak zásadní věci...jenže dneska se mi stala taková nemilá věc. Uvažovala jsem jestli s psaním blogu přestat - samozřejmě ne úplně...jenom by mě nikdy nenapadlo, že se psaní může obrátit proti mě a navíc díky někomu, komu bych dřív byla schponá vyklopit i to největší tajemství.
Je mi z toho všeho špatně. Člověk by měl popřemýšlet a zamést si před vlastním prahem, než začne mačkat CTRL + C.
Žádné komentáře:
Okomentovat