Je to divné...Je normální, aby když někam příjdete a chcete lidem něco vyprávět, řeknou vám "jé, ale to já už vím, četl jsem to u tebe na blogu." případně to už viděli na facebooku. Už se ve společnosti bojím otevřít pusu, protože se mi tohle stává čím dál častěji. Je to nepříjemné. Hlavně když mám nějakou opravdu novinku, o které se na blogu třeba jenom lehce zmíním a vynechám ty zásadní detaily, nenechají mě většinou domluvit, protože oni už to přece četli. A pak se diví, že něco neví, něco zásadního většinou.
A pak jsou taky takový srandisti, kterým připadá ZAJÍMAVÉ rozesílat váš blog po kouskách, které jsou vytržené z kontextu, do světa.
Docela mě zamrazilo, když jsem minulý týden potkala jednoho kluka a když jsme se znovu viděli, já mu něco vyprávěla a on na to "jo já vim, projel jsem si tvoje fotky na facebooku". Já chápu, že to je veřejné a ty fotky tam dávám proto, že chci, ale stejně mě vytáčí, že to lidi dělá línějšími. Nenutí je to mluvit spolu, prostě si vás vygooglujou.
V momentě, kdy si člověk udělá blog ztrácí témata k rozhovoru, pokud není zvyklý ptát se a zajímat sám od sebe. Bloguju tři roky a za celé ty roky si můj blog mí přátelé nečetli. Teda já měla za to, že ho nečtou, že je to nezajímá. Jenže ouha...oni ho četli. Petr, Martin, Sjú, Luss, Štěpánek, Daník,...a dál a dál a dál. Někteří si dokonce občas stěžovali, že o nich píšu málo nebo vůbec. Někteří si dokonce vynucovali, abych o nich napsala. A tak jsem začala psát i o nich. Už to nebyla jedna kámoška, byla to Sjú (ne Zuzka) a nebyla to jedna metalistka, byla to Luss (alias Lucy Wagner alias Príma Lucína)...líbilo se jim to. Mě se to líbilo o něco míň, protože jak jsem zjistila, to co píšete se dá lehce překroutit a zneužít.
Zvláštní je, že k psaní povídek (ke kterým mám třeba i nějaký dobrý nápad) se nikdy nedokopu, ale na blog mě psát baví. Třeba každý den.
A na závěr? Ptejte se mě jak se mám, ráda vám to řeknu
(a pak o tom blognu, slibuju).
Žádné komentáře:
Okomentovat