Jsem posraná strachy. Sedím pod dekou v karavanu, cpu se kakaem a doufám, že to co mi rachotí ve skříni je opravdu jenom myš. Taky přemýšlím, jestli se dá umřít na samotu. Na samotu a choleru :D Je mi zima. Možná bych si mohla zatopit, ale to by mi zase hrozila smrt jedovatým plynem.

Chtěla jsem původně psát o koncích, ale nakonec...bude se vůbec někdo ještě divit, že se to stočilo zase zpátky na chlapy? Přemýšlím taky co to sakra zase dělám? Proč odepisuju a zajímám se, když je mi to všechno u prdele? Když mě děší jenom představa, že se zase uvidíme...nevím, jak mu sakra vysvětlit, že ty jeho kecy mě vůbec ale vůbec neberou (a udělat to tak, aby to nevyznělo hrubě...přece jenom nic mi neudělal, tak proč na něj být hnusná).

Dneska cestou do školy jsem přemýšlala nad tím, proč s nikým nechodím. Je to složité a není to jen na jednu cestu do školy (protože teď už trvá jenom 7 minut). Ale došla jsem ke dvou závěrům. Vzhledem k tomu, že po zkušenostech předchozích už chlapům nevěřím ani nos mezi očima, nejsem schopná jim věřit ani to, když mi řeknou, že se jim líbím nebo něco v tom smyslu. A třeba že to myslí i vážně. Já už to prostě nepoznám. Nevím, kdy to myslí vážně (nikdy!) a kdy mi říkají "líbíš se mi" jenom proto, abych je potom...no, o tom potom (někdy nebo spíš nikdy). Nemůžu za to, zkazili mě ti předchozí. Nevím, co s tím, ale jedno vím určitě svého budoucího si vyberu z kluků, které už znám nějakou dobu a vím, co od nich můžu čekat. Aspoň trochu. To je ta moje potřeba jistoty...a jak vím z mikroekonomie - potřeby jsou nekonečné, ale zdroje omezené. A věc druhá, která mě po cestě napadla, je, že na to, abych s někým vůbec začala chodit, musím najít někoho kdo mě bude milovat víc než já jeho (ze začátku). A důvod? Je to prosté přece...v momentě,kdy on bude milovat víc, bude ochotný čekat a tehdy budu mít šanci ho "prokouknout" a uvěřit mu a od toho už se odvíjí ten zbytek. Jenže pravděpodobnost, že někdo takový je, je tak malá, že pochybuju víc než kdy jindy. Dokonce jsem uvažovala i o tom, že se zastavím za paní Půlkrábkovou naší učitelkou na psychologii (pracuje v manželské poradně a tak celkově se zaměřuje na vztahy). Nakonec jsem to ale zavrhla...asi bych jí to nedokázala ani rozumně vysvětlit.

Ále co, dneska už se tím zabývat nehodlám...ono to stejně nakonec dopadne všechno úplně jinak a já možná skončím jako Dáša a budu hodná teta ségřiných dětí, protože svobodné ženské dítě k adopci nedají. To mě ale teď neděsí, protože teď mě děsí úplně jiné věci, jako třeba ptáci, co mi pobíhají po střeše, myš co pomalu likviduje náš karavan a Bruno, který vyje na měsíc. Jsem zamčená tak na sto dvace západů a furt si připadám divně. On tu snad není ani správce....a já debil v týdnu koukala s holkama na Pach krve II.

Nu což....viva la víkend, ne?

Bože, ta myš ty igelitky snad stěhuje.