Tak jsem zpět z rodinného výletu. Cílem našeho tripu byl Vršatec. Rodiče mají na tyto končiny asi hodně pěkné vzpomínky, já nikolivěk...nikdy mě tam nevzali, což je docela škoda, protože je tam krásně.Terén mě však zastihl dost nepřipravenou, protože moje tenisky do města moc nedržely na vlhkých skálách. Navíc baterky do foťáku zůstaly zcela neprozíravě ponechány v Ji, takže většina fotek vznikla díky mobilu a připravenosti mojí drahé sestřičky.
Po vystoupení z auta následoval veliký záklon, protože ty skály jsou fakt docela vysoké a pak otázka: "jak tam jakože držel ten hrad?". Na vrcholku jedné z těch strmějších skal se totiž tyčí zřícenina hradu. Jeho počátky se odhadují na 13. století, kdy tu byl vystavěn, coby strážní hrad (ani se nedivím, výhled je tam úžasný na všechny strany). A co je kouzelné, váže se k němu pověst:
Postrachom okolia bol šarkan (= drak) hniezdiaci na Vršatci. Kráľ vyzval rytierov, aby ho zabili, nikomu sa však nedarilo. Až raz prišiel mladík, ktorý ho skántril. Panovník mu za to daroval celý chotár a na skalách si záchranca mohol postaviť hrad. (ZDROJ)
Když jsme se vyškrábali až k hradu (a mě se přestaly před očima míhat výjevy ze scén, kdy lidi padají ze skal a drtí si kosti o kameny dole) napadlo mě, že by to mohlo být skvělé místo pro uložení cache (čtu o tom už tři dny v kuse, tak mě to tak nějak začíná poznamenávat). Tak jsem tak koukala kolem a kolem a najednou....v mezeře mezi zdivem, kde dří
v byl nejspíš trám, byl posazený úplně nepochopitelně kámen. Že by? Napadlo mě... Tak jsem poprosila ségru - protože moje výška bohužel nedostačovala - aby ten šutr dala bokem a koukla se, co je za ním. Nechtělo se jí do toho, ale když jsem jí řekla, co by tam mohlo být, dokonce i povyskočila. O co větší byla moje radost, když vykřikla, že je tam krabička? Ten pocit zná asi každý, kdo něco takového už někdy našel, jinak nevím s čím by se to dalo srovnat. Už už jsem si myslela, že jsem našla svůj první cache, což by byla teda velká náhoda, ale "bohužel" to byla jenom vrcholová knížka. Nezklamalo mě to, spíš navnadilo...a když jsem si v té knížce přečetla, že se tam před půl rokem někdo zasnoubil, tak mi to přišlo jako dobrý úlovek. Akorát jsem opět hořce litovala své nepřipravenosti, protože tam bohužel nebyla tužka, abych se mohla zapsat. Úkol číslo jedna: Nosit sebou všude tužku. Teď se o to víc začínám těšit do Jihlavy, protože tam už mám jeden úlovek vyhlídnutý.Tak si říkám, že tohle by mě mohlo možná bavit...a jestli mě to vážně chytí, tak budu uvažovat o tom, jestli bych neměla investovat do lepších bot, protože cítit na podrážce každý kamínek není nic příjemného. A taky je docela škoda, že GPSky jsou zatím hodně drahé, když vezmu v potaz to, že by to měl být jenom koníček, který mě třeba brzy přejde (a tato varianta je hodně pravděpodobná, protože tak to bylo už hodněkrát).
Docela mě překvapilo, kolik lidí reagovala na můj status na FB, že se zajímám o geocatching. Jenže kluci jsou hrozné lemry a sice mají vybavení, ale nikam se jim nechce chodit. Asi budu muset zlákat někoho dalšího, protože chodit single se mi asi taky nebude chtít. Možná ségra by se na to dala. Uvidíme...
Tak dobrý Cacher dámy a pánové
Žádné komentáře:
Okomentovat