Dnešní večer trávím ve společnosti Francina a paní správcové, strýce Pepina a ostatních úžasných postav filmu Postřížiny, který miluju. Podle mého je to nejromantičtější film. Kam se na něj hrabou všechny ty americké rádoby vtipné romantické komedie?
Zbožňuju paní správcovou. Je to moje nejoblíbenější postava. Líbí se mi jak si umí užívat života, jak je požitkářská a jak se chová k Francinovi. Celkově jejich vzájemný vztah je hodně zvláštní - večerní předčítání, to jak ho ona vidí a všechno kolem. Taky je mi sympatická postava strýčka Pepina. To je prostě srandista každým coulem. Sice neustále ječí, ale umí si užívat života naplno se vším, co k němu patří. Francin to je takový malý rozcuchaný králíček, který se jen díky své ženě cítí být silný a sebevědomý. Pábitelé tak celkově přitahují mou pozornost, ač zatím jen na filmovém plátně, protože jsem se ještě nedostala k tomu, abych si od Hrabala něco i přečetla.
Tenhle film ve mě po závěrečných titulcích zanechá takový zvláštní pocit, který si sebou nesu ještě tak den, dva. Dívat se na něj je jako číst Fulghuma. Uklidní vás to a vyvolá pocit, že se tohle stává i ostatním lidem, že není vůbec neobvyklé mít chuť vylézt na chvíli na komín a koukat se jen tak do krajiny.
Tenhle film ve mě po závěrečných titulcích zanechá takový zvláštní pocit, který si sebou nesu ještě tak den, dva. Dívat se na něj je jako číst Fulghuma. Uklidní vás to a vyvolá pocit, že se tohle stává i ostatním lidem, že není vůbec neobvyklé mít chuť vylézt na chvíli na komín a koukat se jen tak do krajiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat